Po podzimní výpravě na lužické území a po vyřešení otázky s obléhaným hradem Lichnice se mohli sirotci soustředit na prípřavu své největší „spanilé“ jízdy. V Sasku a Durynsku se již na počátku listopadu hovořilo o plánech husitské výpravy na jejich území, očekávalo se tažení do sousedního Míšenska, ale stěží si težko někdo představil, že husité své výpravy rozšíří i o území Franků. Zdá se spíše, že všechno podstatné se domluvilo po návratu z Lužice. Pražské obce spolu s ostatními obcemi vypsaly pro úhradu válecných výdaju zvláštní berni. Kolem 6. prosince 1429 se uskutečnila v Praze porada velitelského štábu husitských svazů a zástupců spojenců z Čech a Moravy.

Ve dnech 20. - 21. prosince překročila vojska Krušné Hory Naklérovským průsmykem. I když v Sasku již byly známé informace o chystané jízde, nenaráželi husité na vetší odpor. Poté se vojska odklonila a vydala se k Lipsku, kde se soustřeďovalo vojsko saského kurfiřta Bedřicha II. Dobromyslného. V první fázi tažení nejvíce utrpěly vesnice a malá špatně opevnená města. Husité postupovali prímo k městu Grimma, u kterého došlo ke klíčové bitvě. Husitská vojska musela překročit řeku Mulda, ale zvýšená hladina toku znemožňovala klasický zpusob přechodu ve třech pochodových proudech. V tomto okamžiku se proti husitům postavil Hanuš z Polenska, který měl znemožnit husitum přechod. Pod vedením Jana Zmrzlíka ze Svojšína došlo k odvrácení útoku nepřátelských vojsk a přechod pres řeku byl dokončen. Toto vítězství husitů způsobilo rozklad v řadách protivníka, který se dal na ústup. Vojska bojující ve jménu kalicha pak snadno a bez odporu postoupila k Lipsku.Během celé této výpravy husité využívali momentu překvapení a maximální organizovanosti, a jejich úspěšnost tkvěla v troufalosti jejich záměru a v jejich provedení. Spojenecká husitská vojska se rozdělila do pěti proudů, která samostatne operovala a pohybovala se od sebe v takové vzdálenosti, aby se v krátké době mohla opět spojit v kterémkoliv místě. Tento způsob znemožnoval nepříteli účinnou obranu.

Táborskému polnímu vojsku velel Jakub Kromešín, městskému táborskému vojsku Ondřej z Řimovic, polnímu sirotčímu vojsku Jíra z Řečice a městskému sirotcímu vojsku Jan Královec. Vojsko pražského svazu vedl staroměstský hejtman Zikmund Manda z Kotencic. Husitská taktika, jak už bylo zmíněno, byla velmi úspešná. Krajiny, jimiž procházeli husité, zaplavoval strach a obyvatelstvo prchalo ze svých měst, která zanechávalo na pospas spolu s jejich majetkem. Výjimku tvořila města Altenburg, Kronach a Wunsiedel.Krveprolití, které bylo užité při dobývání města Plavno, mělo představovat pomstu za povraždění husitských vyjednavačů. Z činu byli obviňováni mniši, ale také pán města Jindrich z Plavna, který se později stal jedním z nejhorlivějších nepřátel revoluce.

V Bamberku Biskup Fridrich z Aufsessu spolu s početným duchovenstvem utekli z biskupství a celé město nechali husitum. Na záchranu města se snažili zástupci vyjednat možnost vykoupení míru složením peněžní sumy. Částka byla vymeřena na 50 000 zlatých a mohla být prominuta v případě, že by se město přidalo na stranu husitů. Na hradě Zvernici byla pak podepsaná smlouva s Bamberkem a biskupstvím, přicemž kurfiřt Fridrich vyjednal s husity příměří a značně nižší částku vykoupení na dvanáct tisíc zlatých. O několik dní později došlo k jednání v Beheimsteinu, kde se také za účasti braniborského kurfiřta spolu s husity uzavřela mírová smlouva. Touto smlouvou získalo celé tažení husitů vrcholného zadostiučinění. Nezanedbatelné bylo výkupné, které naplnilo pokladny husitských svazů i několika jejich spojenců. Duležitou část úmluv však tvořil i příslib kurfiřta Bedřicha Braniborského, kterým zařučil zajištení jednání o čtyrech článcích podle litery božího zákona. Celé slyšení se mělo uskutecnit 23. dubna v Norimberku. Zajištěný byl jak bezpečný návrat husitských poslů, tak i právo na vlastní bohoslužby v přidělených hostincích. Příměří mělo platnost do 25. června 1430. Prokop Holý odjel spolu s kurfiřtem Bedrichem do Norimberku vyjednat ubytování, zatím co se postupně husitské vojsko vracelo k českým hranicím pres Weiden a Arzberg.

Braniborský markrabě a kurfiřt se pokoušel dostát svým závazkum, umluvených v příměří s husitskými svazy. Přikázal vyplatit dlužné částky z výkupného a od několika německých reformních teologů si vyžádal memorandum, které schvalovalo jeho postup. Mělo dojít k dalším jednání s kurfiřtem Bedřichem. Předpokládaný první termín schůzky byl stanoven na 16. května, kam ale Bedřich nedorazil. V tomto čase husité vydali manifest, šírící husitské myšlenky.

Dne 21. února roku 1430 skoncila slavnostním uvítáním největší „spanilá“ jízda husitů.