Obležení Plzně v letech 1433 až 1434 bylo významným střetnutím během husitských válek. Katolická Plzeň dlouhému sevření husitských vojsk odolala a tento neúspěch byl pro radikální kališníky a polní vojska první velkou ranou před jejich rozhodující porážkou u Lipan.
Po neslavném konci čtvrté křížové výpravy, která prchla z území Čech v srpnu roku 1431, dospěli zástupci katolické církve k názoru, že čeští kacíři nejdou přemoci silou a je tedy třeba hledat diplomatické řešení. Od ledna roku 1433 proto probíhala oficiální jednání mezi Basilejským koncilem a husity. Církevní hodnostáři se se zástupci husitů snažili nalézt řešení stavu v českých zemích. Zástupci koncilu v čele s barcelonským arcijáhnem Janem Palomarem, kteří byli vysláni na jednání do Prahy, objevili mezi jednotlivými kališnickými proudy nečekaně velké rozpory. Vůdčí postavení mezi husity zaujímala radikálně orientovaná polní vojska táborského a sirotčího svazu. Palomar však dokázal navázat kontakt s vysokou husitskou šlechtou, která doufala v brzké zastavení bojů a v uklidnění revoluční situace v zemi. Radikální husité si chtěli před další diskuzí s koncilem upevnit své pozice v a proto bylo tábory, sirotky, Pražany a Žatecko-lounskými dojednáno společné obležení poslední velké katolické bašty v Čechách – Plzně.
Plzeň, která v té době mohla mít něco kolem pěti tisíc obyvatel, se na obléhání velice pečlivě připravovala. Přední velitelé plzeňského landfrýdu Vilém Švihovský z Rýzmberka a Děpolt z Dolan mohli počítat s peněžní i materiální podporou katolických měst Chebu a Norimberka. Katolíci si zcela uvědomovali důležitost Plzně, která byla jejich posledním pevným opěrným bodem v Čechách. Díky zpoždění husitských oblehatelů se obráncům ještě před jejich příchodem podařilo sklidit veškerou úrodu z okolních polí, sužovaných toho roku velkou neúrodou, a předzásobit tak město na dlouhou dobu.
Jako první k Plzni 14. července přirazily oddíly táborského polního vojska v čele s Janem Pardusem z Horky a Vratkova a Bedřichem ze Strážnice, které čítaly na 6 - 7 000 pěších, 700 jezdců a 300 vozů. Následovaly je spojená vojska z Žatce, Loun, Klatov, Domažlic a Stříbra. Jako třetí přitáhla k Plzni domácí táborská armáda vedená Ondřejem Keřským. V polovině srpna dorazily další oddíly táborů spolu se sirotky pod velením Prokopa Holého. Pražané se opozdili nejdéle a v ležení oblehatelů se jejich nejméně početné oddíly objevily až na počátku září. Celkem se v okolí města mohlo pohybovat něco kolem 15 000 kališnických vojáků. Husitští velitelé se vzhledem k silným městským hradbám rozhodli Plzeň oblehnout a vyhladovět. Město bylo téměř neprodyšně obklíčeno a husité si kolem něj vybudovali pět velkých ležení. Byly vybudovány zátarasy, pozorovatelny a vyhloubeny příkopy proti případným plzeňským protiútokům. Plzeň byla ostřelována mnoha praky a 40 bombardami. Ještě před dokončením opevňovacích prací v táboře oblehatelů však plzeňští využili nepozornosti husitů a provedli velmi úspěšný výpad proti jejich ležení, načež vznikl v husitském táboře velký zmatek. I přes snahu o vyhladovění města padly problémy se zásobováním především na oblehatele. Okolí Plzně bylo kvůli neúrodě brzy zcela zpustošeno a ohromná husitská armáda se v jejím okolí nedokázala nadále uživit. Husitští velitelé proto rozhodli uspořádat spížovací výpravu do Horní Falce.
Do čela výpravy, která měla vojskům před Plzní zajistit dostatečné zásoby, byl Prokopem Holým postaven táborský hejtman Jan Pardus a domažlický hejtman Jan Řitka z Bezdědic. Výprava čítala na 2 000 mužů, přičemž asi čtvrtinu v ní tvořila jízda. Husité z plzeňského ležení vyrazili někdy v polovině září. Podařilo se jim sice snadno naloupit dostatek píce pro koně a zásob pro vojska, avšak na zpáteční cestě si na ně počkalo bavorské vojsko vedené Hynčíkem Pflugem z Rabštejna. 21. září 1433 dochází k bitvě u Hiltersriedu, ve které jsou pochodující husité zcela zaskočeni a drtivě poraženi. Z husitské výpravy se zachránila pouze hrstka, která se bez zásob a vozů vrátila do ležení před Plzní.
Husitský tábor po Pardusově návratu zachvátila vlna hněvu a v šarvátce byl prý raněn sám Prokop Holý, který se snažil před svými spolubojovníky hejtmana zastat. Prokop Holý byl následně odvolán z funkce vrchního velitele a zamířil do Prahy. Vůdčí posty v husitském vojsku byly obsazeny méně zkušenými veliteli a obléhání se tak nadále komplikovalo. Hlavní sirotčí síly se do bojů u Plzně zapojily až na konci října, protože se nestihly včas vrátit ze svého tažení na pomoc polskému králi. Před Vánocemi roku 1433 podnikli plzeňští další velký výpad, přičemž se jim mimo jiné podařilo uloupit trofejního velblouda, kterého sirotci obdrželi jako dar od polského krále. Hlad a velké mrazy způsobovaly vojskům před Plzní obrovské problémy. Z původních asi 15 000 se počet oblehatelů i vinou častých dezercí snížil na zhruba 10 000. Velký hlad však dolehl rovněž na plzeňské obránce, kteří své naděje upírali na pomoc ze zahraničí. Církevní špičky i císař Zikmund Lucemburský si uvědomovali důležitost Plzně. Císař a koncil proto vynaložili nemalé finanční náklady na podporu Jana Palomara, který mezitím jednal s husitskou šlechtou. Na tajných jednáních se mu podařilo získat na svou stranu táborského hejtmana Přibíka z Klenové, který poté přistoupil na tajné zásobení Plzně potravinami. Do města se husitským zrádcům povedlo pronést velkou zásobu potravin 30. března, načež Přibík z Klenové uprchl do svého Stříbra. Z iniciativy koncilu a s jeho peněžní pomocí navíc došlo k rychlému zmobilizování sil panské jednoty. Ve formující se koalici vedle sebe stanuli umírněná husitská šlechta s katolíky. Spojenci se za pomoci Staroměstských 6. května zmocnili Nového města pražského, odkud se na poslední chvíli podařilo uprchnout Prokopu Holému, který zamířil k vojskům před Plzní. 8. května obdržel kněz Prokůpek zprávu Prokopa Holého, který ho informoval o ztrátě Nového města pražského. Radikální husité rychle zbořili své ležení a začali se připravovat na schylující se bitvu. Plzeň tak zůstala nepokořena.
Husitský neúspěch u Plzně znamenal první velkou ránu radikálním husitům. Od polních vojsk se odklonila většina prostého českého lidu, které již unavovalo úmorné vydržování ohromného počtu profesionálních vojáků a s tím spojená drahota a bída v zemi. Při obléhání Plzně se naplno projevil úpadek morálky v řadách husitů, kteří již nebojovali za své ideály, ale jako obyčejní žoldáci. Proti radikálním svazům táborů a sirotků odmítajících zastavení bojů, se zformovala koalice umírněné husitské šlechty, obou pražských měst a českých katolíků, která si přála okamžité uklidnění situace v zemi a dohodu s koncilem. 30. května došlo mezi oběma stranami k rozhodující bitvě u Lipan.
foto: Věnceslav Černý - Výstup proti Prokopu Holému před Plzní
fotogalerie: Prokop Holý
Fotogalerie
