1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti krále Zikmunda Lucemburského a bulou Omnium plasmatoris domini, vydanou ve Florencii, deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům. Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sjezd. Král Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy a již koncem dubna jeho armáda, jež se formovala ve slezské Svídnici, překročila hranice Českého království. 3. května před křižáky kapituloval Hradec Králové a vojsko se přesunulo ke Kutné Hoře, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Česká metropole se právě nacházela ve svízelné situaci. Husitům se stále nedařilo dobýt Vyšehrad, navíc 7. května pan Čeněk z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Pražského hradu, vydal sídlo českých panovníků do rukou zmocněnců krále Zikmunda. Kromě toho před polovinou května dorazilo na obě pražské radnice na 364 listů, kterými čeští páni, rytíři a městské obce vyhlašovaly metropolitům nepřátelství. Na základě těchto skutečností vyslali Pražané do Kutné Hory poselstvo, které mělo s králem vést jednání o kompromisu, avšak jím vznesené podmínky urovnání situace byly nepřijatelné. Za bouřlivého zasedání velkých obcí bylo tedy rozhodnuto bránit se křižákům se zbraní v ruce. Vzápětí začaly do Prahy přicházet posily. 20. května dorazili táborité, o tři dny později husité z Žatecka, Lounska a Slánska. Obranu města měly zajistit důležitá opatření, mezi něž patřilo především vyhnání všech nepřátel kalicha a vytvoření společného vojenského velení, na němž se podílelo 12 zvolených hejtmanů. Zároveň se husité pokusili dobýt Pražský hrad. Posádku se jim podařilo takřka vyhladovět, avšak křižáci za pomocí klamného manévru dodali obleženým jak proviant, tak střelný prach a husité se proto stáhli zpět za hradby metropole. První část příslušníků kruciáty, v čele s uherským a římskoněmeckým králem, se k Praze přiblížila 30. června, kompletně se zde vojsko shromáždilo 10. července, přičemž na levém břehu Vltavy rozložilo tři velké tábory.
Dalším důležitým počinem při opevňování Prahy se stala stavba dvou opevněných srubů na vrchu Vítkově, který chránil zásobovací cesty směřující do města na pravém vltavském břehu. Iniciátorem projektu byl táborský hejtman Jan Žižka, který si uvědomoval, že ztráta návrší by umožnila křižákům uzavřít město ze všech stran a před husity by se otevřela otázka jejich vyhladovění. Samotné sruby byly obehnány třemi mělkými příkopy a zdí zbudovanou z hlíny a kamení. To, že Žižkovo vyhodnocení situace z hlediska obrany města má své důležité opodstatnění, se ukázalo po několika předchozích bojových konfrontacích dne 14. července.
Památník:
Žižkova socha je třetí největší bronzová jezdecká socha na světě. Na Žižkovu sochu si Vítkov musel počkat: po dalších dvou soutěžích stále nespokojený sbor porotců přímo oslovil tři sochaře starší generace: Ladislava Šalouna, Jana Mařatku a Bohumila Kafku. Klasicky koncipovaný návrh jezdecké sochy, který nakonec v roce 1931 skicoval Bohumil Kafka, se stal předlohou pro monumentální bronzovou sochu. Kafkovy deníky, které si pečlivě vedl, přibližují snahu o dokonalost a historickou věrnost. V konzultacích se sochařem se vystřídali historikové i hipologové: kůň-model byl vybrán ze státních hřebčinců. Vzrušené diskuse se mimo jiné týkaly toho, zda by Žižka neměl mít v ruce bibli, zda by neměl mít raději napřaženou ruku, jak mu mají vlát vlasy atd. Socha váží 16,5 tuny, skládá se ze 120 bronzových částí a téměř 5000 šroubů. Byla odhalena ve výroční den bitvy na Vítkově, tedy 14. července 1950. V letech 2010 a 2011 byla restaurována.
foto: Adolf Liebscher - Bitva na hoře Vítkově dne 14. července roku 1420
Zdroj: wikipedia - Bitva na Vítkově
